Pro pojištěnce
28. 11. 2016

Pacient má právo se léčit

Na stránkách magazínu HOSPITALin se v nedávné době objevil rozhovor s JUDr. Ondřejem Dostálem, mezi témata rozhovoru patří například právo pacienta léčit se, využívání nových léčebných metod či pacientské organizace.

Rozhovor je převzat v plném znění, originál můžete najít v přiloženém odkaze na webových stránkách magazínu HOSPITALin.

 

Myslíte si, že mají smysl, sílu a význam různě zaměřené a zakládané pacientské organizace?

Rozhodně ano. Veřejný systém zdravotnictví není nic jiného, než stroj na přeměnu peněz zdravotních pojištěnců v solidární péči o pacienty. Aby pracoval dle očekávání a aby z něj nemizely pohonné hmoty či dokonce součástky, musejí se pojištěnci i pacienti aktivně zajímat o jeho údržbu. Důležité jsou zejména pacientské organizace zaměřené na konkrétní diagnózu, které nemocným i jejich blízkým zprostředkovávají informace o metodách léčby a pomáhají jim s přístupem k hrazené péči.

 

I mezi lékaři se začíná objevovat názor, že zejména mladší z nich vnímají své povolání velmi povrchně, nemají zájem o bližší kontakt a chápání pacienta. Setkáváte se s podobným hodnocením?

Ano, ale nejsem si jist, zda je plně spravedlivé.

Vezměte specimen mladé idealistické lékařky, třeba takové, jakou v první Nemocnici na kraji města hrála Eliška Balzerová. Podřiďte ji systému atestací vytvořenému doktory Cvachy z fakulty, kvůli kterému si na samostatnou činnost, vlastní praxi či pořízení rodiny počká do středního věku a do té doby bude vykonávat podřadnou a špatně placenou práci. Dejte jí šéfy nemocnice, kteří pod „kvalitou péče“ chápou vyplnění všech formulářů infosouhlasu, kdežto za lidský pohovor s pacientem o možnostech léčby dávají nula bodů, protože poučený pacient by leda chtěl medicínsky vhodný lék či pomůcku, namísto toho z pozitivního listu s největším bonusem od dodavatelů. Vštěpujte jí pravidla hry: Dodrželas ekonomické limity pojišťovny? Výborně. Léčíš dle potřeb pacienta? Tumáš pokutu. Lze čekat, že z ní v takovém prostředí jednou vyroste primář Sova nebo doktor Štrosmajer, osobně odpovědný za nemocnici a za pacienty až na úroveň sebezničení? Nebo je pravděpodobnější, že buď odejde s poděkováním do zahraničí, nebo se přizpůsobí a přestane „býti strážcem pacienta svého“?

Obávám se, že toto je primární zdroj krize ve zdravotnictví, která v podstatném rozsahu teprve nastane, pokud bude promarněno současné období relativní prosperity k nápravě groteskních pravidel úhrad, zbylí lékaři-altruisté vyhynou a žádní noví nevzniknou.

 

Co je vaše hlavní, nejfrekventovanější téma ze strany pacientů?

Nepochybně právo pacienta léčit se. Na rozdíl od obecného přesvědčení, to podstatné ve zdravotnickém právu nejsou žaloby na doktora, že operoval levou nohu místo pravé. Hlavní náplní zdravotnického práva jsou spory pacientů proti pojišťovnám a zdravotnickým podnikům o to, aby mu řádně a včas zajistily či poskytly medicínské služby, které si jako pojištěnec předplatil.

S tím úzce souvisí ekonomicky i právně zásadní téma vypořádání plateb mezi pojišťovnami a poskytovateli péče – co není zaplaceno, zpravidla nebude reálně poskytnuto, bez ohledu na zákonné sliby.

 

Dá se definovat hranice mezi postupem nebo zákrokem, který neskončil úspěšně a takovým, kdy lékař poškodil pacienta?

Určitě ano, soudy se rozsáhle zabývaly pojmy lege artis či vitium artis. Bylo jasně řečeno, že nepříznivý výsledek léčby či chybná diagnóza nemusí automaticky znamenat odpovědnost. Ta je ovšem na místě v případě, že lékař nevyužil či zanedbal postupy, které byl povinen znát a ve prospěch pacienta použít. Ve stručnosti, poskytování péče není „závazkem na dosažení výsledku“, ale „závazkem na odborně správné konání“.

 

V čem by měly více vycházet vstříc klientům zdravotní pojišťovny? Měla by existovat jen jedna, centrální, národní…?

Není zas tak podstatné, zda bude více pojišťoven, jedna pojišťovna či státní fond. Podstatnější je, že zdravotní pojišťovna či fond musí správně plnit funkci „převodní páky“ zájmů svých pojištěnců – tedy zejména efektivně nakupovat či zajišťovat přislíbené zdravotní služby. Pokud jsou peníze na zdravotnictví odváděny povinně, jako u nás, musí též zdravotní fond poskytovat pojištěncům zpětnou vazbu, co s penězi dělá. Zásada „žádné zdanění bez zastoupení“ by měla platit i pro povinné zdravotní pojištění.

 

Jak má postupovat pacient, který zjistí, že na jeho účtu v ZP jsou vykázány úkony a náklady, které se s jeho vědomím nikdy nerealizovaly, i třeba nad rámec péče, která mu byla poskytnuta?

Měl by na nesrovnalosti upozornit svou zdravotní pojišťovnu. Může jít o omyl, ale také může jít o podvod, jehož „obětí“ jsou solidárně vybrané peníze na léčbu, které budou chybět jinde. Pokud pojišťovna nijak nezareaguje, měl by pojištěnec přejít k jiné, která o svěřené prostředky pečuje lépe.

 

Objevují se nové medicínské postupy, biotechnologie, léčba kmenovými buňkami a podobně. Může pacient podobné metody požadovat, pokud je o nich informován, a co všechno by měl v tom případě vědět?

Pacient má právo dozvídat se o nových metodách léčby, zejména jde-li o léčbu dosud neléčitelných chorob. Je-li pacient příkazcem, jak říká nový občanský zákoník, má plné právo si takovou léčbu zvolit a zaplatit. Rolí státu je hlídat dvě věci – aby nebyly nabízeny metody nebezpečné, a aby informace o účinnosti nabízené metody byly pravdivé a přesné. Nemám právní ani etický problém dokonce ani s tím, pokud si pacient „kupuje naději“, je-li pravdivě a poctivě seznámen s tím, že to, za co platí, je skutečně jen naděje, nikoliv záruka vyléčení. Svéprávný občan má právo sám se informovaně rozhodnout, jak použije své vlastní peníze, nejen při nákupu auta či dovolené, ale i zdravotních služeb.

Zcela něco jiného ovšem je, požaduje-li úhradu ze solidárních zdrojů. Zde už jsou používány „cizí“ peníze, proto musí být pečlivě zkoumáno jejich správci, zda je příslušná metoda dostatečně účinná a nákladově efektivní.

 

Začíná se u nás systémově řešit doplňková terapie metodami Tradiční čínské medicíny. Je možné právě ošetřit výkony, podpořit v zájmu pacientů jejich zařazení do úhrady ZP, usnadnit jejich praktikování v nemocnicích a zdravotnických zařízeních?

Pokud „čínské“ metody nejsou nebezpečné, pokud si je pacienti budou platit sami a pokud budou pravdivě poučováni o míře jejich prokázané účinnosti (či absenci účinku), nic proti. Ovšem zařazovat tyto metody do úhrad či podporovat jejich poskytování ve veřejných nemocnicích by se mělo jen za předpokladu, že již obstály v exaktním vědeckém zkoumání.

V tomto kontextu rád cituji: „U alternativní medicíny buď nebylo prokázáno, že funguje, nebo bylo prokázáno, že nefunguje. Víte, jak se říká alternativní medicíně, jejíž účinnost byla prokázána? Medicína.“

Spolupracujete i s neziskovkami, které se na určité okruhy nemocí zaměřují?

Ano, úzce spolupracuji s pacientskými sdruženími zaměřenými například na onkologické, neurologické či mnohé další choroby, věnujeme se i malým sdružením pro vzácná onemocnění. Jejich úlohu považuji za důležitou a nezastupitelnou, mnozí pacienti by bez obrovského množství dobrovolnické práce těchto sdružení byli v systému zdravotnictví zcela ztraceni.

Další zdroje

Platforma zdravotních pojištěnců

Platforma zdravotních pojištěnců
Platforma zdravotních pojištěnců ČR, z.ú. je nestátní, nezisková organizace zaměřená na ochranu zájmů pacientů a pojištěnců v českém zdravotnictví.