Pro odborníky
15. 04. 2016

Soudní žaloby nejsou jediným způsobem, jak řešit spor lékaře a pacienta

Mnohamilionové částky, kterých se domohli někteří pacienti soudní žalobou o odškodné za újmu na zdraví, inspirují sice o něco víc pacientů ke stejnému kroku. Ve skutečnosti je však poměrně těžké a finančně náročné se odškodného domoci. Jednak je to cesta, která trvá v průměru tři roky, ale třeba i šest let a déle. A pak: ne všechny žaloby mají šanci na úspěch. Zahraniční příklady však ukazují, že jsou i jiné způsoby, jak odškodnit více pacientů a v důsledku dokonce levněji.

Žaloby poškozených pacientů na lékaře: K čemu je to dobré? A přibývá jich?

Právo na náhradu škody není samoúčelné. Jeho smyslem je nahradit újmu vzniklou na straně poškozeného, a současně motivovat k předcházení chyb v systému zdravotní péče. V současném stavu však bohužel naprostá většina zaviněných škod není nikdy kompenzována. Nedotažené či opožděně řešené stížnosti a žaloby, z nich mnohé nekončí ani po šesti letech projednávání, nevedou k předcházení chyb, pouze narušují vztah lékař-pacient. 

Nemocnicemi vyplacená odškodnění, ani jde-li o vysoké částky, nejsou zdrojem ztrát pro zdravotnictví a společnost; tyto ztráty totiž vznikly již následkem nepříznivých událostí při zdravotní péči. V soudním sporu se pak už jen řeší, kdo jejich tíži ponese. Nefunkční či pomalé odškodňování tak u nás přenáší tíži na poškozené a jejich rodiny.

Soudní řízení není jediný ani nejlepší nástroj náhrady škod. Z pohledu poškozeného, který je navíc kvůli ztrátě zdraví mnohdy často bez příjmů, klade často nesplnitelné nároky: musí prokázat protiprávní jednání, potřebuje znalecké posudky, vyžádat si chorobopisy, najít právníka, celý spor po léta financovat a ještě nést riziko, že v případě prohry zaplatí náklady řízení druhé straně.

Co se „dobře žaluje“? Tam, kde je jasné pochybení a jasná kauzalita a počítá se jen škoda. „Jde o některá organizační pochybení, záměny pacientů, protiprávní odmítnutí pacientů s potřebou neodkladné péče“ vypočítává Ondřej Dostál, specialita na zdravotní právo. Ovšem v typičtějších případech, kde se musí soudní znalci shodnout na tom, že kolegové-lékaři postupovali při léčbě nesprávně a škodu zavinili, je postavení poškozeného výrazně horší. „Znalci i u velmi sporných postupů někdy konstatují cosi na způsob, že v zásadě nelze říci, že by muselo jít o postup non lege artis", i když by tak sami nikdy nepostupovali vyhodili by za to od zkoušky i medika“, říká Ondřej Dostál. A v neposlední řadě jsou to případy starých či nemocných lidí, kde může vzniknout problém s prokazováním příčinné souvislosti – znalci sice třeba posoudí léčbu jako jednoznačně chybnou a škodlivou, ale nejsou schopni s jistotou říci, zda by se starý a nemocný člověk uzdravil i při správné péči.

Jak to funguje v zahraničí: USA, Nový Zéland

Spojené státy jsou známy četností sporů mezi pacienty a lékaři i fungujícím soudnictvím, přesto i tamní systém vykazuje mnoho falešných negativ (poškozených, ale neodškodněných pacientů) i falešných pozitiv (odškodnění pacienti, kteří ve skutečnosti žádnou újmu neutrpěli). Dle rozsáhlých studií k nežádoucím příhodám dochází nejméně u 3% hospitalizací, z čehož asi třetina je následkem nedbalosti a je tedy žalovatelná. Ale jen naprosté minimum z těchto případů, cca každý padesátý, se dostane k soudu. Přičemž méně než polovina oprávněných žalob vede k přiznání odškodného, a i z těchto odškodných přes 60% padne na administrativní náklady. Naopak, ukázalo se také, že pouze asi u 1/6 žalob došlo k zaviněné újmě na zdraví – tedy u výrazného množství vyplacených odškodnění nedošlo vůbec k žádné újmě.

Nový Zéland má systém zvaný „no-fault“: rychlé mimosoudní odškodnění ze zvláštního fondu. „Podobá se to, zjednodušeně řečeno, spíše úrazovému pojištění než soudnímu odškodňování. Díky tomu je tu odškodněno až dvojnásobné procento poškozených než v USA, přitom podstatně rychleji než v soudním systému,“ popisuje Ondřej Dostál. "Mohlo by tedy jít o lepší budoucí model pro Českou republiku, než je řešení sporů lékař-pacient soudní cestou".

Co se v Česku změnilo za posledních 10 let?

Nepochybně narostl počet stížností na lékaře, formálních i neformálních, a do jisté míry i počet žalob a požadované částky. Zákon zavedl nový stížnostní proces, je více právníků, kteří se žalobami zabývají, o žalobách se více veřejně hovoří a píše. Lidé mají lepší povědomí o svých právech, často se dokonce domnívají z několika výjimečných, že vyžalovat po nemocnici miliony je pomalu každodenní samozřejmost. Nepochybně také roste pojistné na povinné pojištění zdravotnických zařízení. „Nejsou však dostupné exaktní údaje o nárůstu vyplacených odškodných, indicie z praxe svědčí spíše opaku, počet odškodněných pacientů je stále velmi nízký. Nelze vycházet z mediálně známých případů, kde jednotliví pacienti po letech uspěli s žalobou o mnohamilionovou částku, tyto případy jsou spíše výjimkou,“ říká právník. Situaci ještě nestihl změnit ani Nový občanský zákoník – ani nemohl, protože vzhledem ke zdlouhavosti soudních řízení budou ještě dlouho dobíhat případy, které se řídí ještě starým zákoníkem Dopad toho nového bude možno hodnotit až okolo roku 2020.

Co lze udělat pro poškozené – a lepší systém?

Poškození v Česku stále rozhodně nejsou v záviděníhodném postavení. Ke zlepšení by mohly vést i malé změny „tady a teď“, bez zásahů do zákonů. Zdravotní pojišťovna by měla stát na straně pojištěnce, sledovat kvalitu poskytované péče a vymáhat takzvané regresy – tedy náklady na vykázanou péči, pokud je zaviní jednání někoho třetího. „Což nejsou jen případy autonehod nebo napadení násilníkem, ale i případ, kdy pacienta zaviněně poškodí lékař či pečovatel a na účet zdravotní pojišťovny to napravuje jiná nemocnice,“ vysvětluje Ondřej Dostál. "Obrazně řečeno, na jedné straně soudní síně by měli spolu stát poškozený, požadující náhradu škody, i zdravotní pojišťovna, požadující náhradu nákladů léčení". Revizní lékaři pojišťoven mají navíc bezplatný a přímý přístup do zdravotnických dokumentací, právní oddělení a možnost posoudit kontext případu, díky informacím o hrazené péči i od jiných poskytovatelů.

Zvážit by bylo možno též větší změny, ty ovšem s nutnou změnou zákona. Komerční pojištění nemocnic by mohlo fungovat obdobně, jako "povinné ručení" u autonehod. Zákon by měl blíže určit rozsah, co je pojištěno, a omezit výluky z povinného pojištění odpovědnosti. Lze si také představit, že by se poškozený obracel s nárokem na odškodnění přímo na pojišťovnu, ne na zdravotnické zařízení, což je lepší ve vztahu lékař-pacient.

Optimálním řešením pro náš zdravotnický systém, financovaný převážně z veřejných prostředků, by byla mimosoudní cesta bez prokazování zavinění, tedy něco jako „odškodnění úrazů vzniklých při péči", obdobně jako v zahraničních modelech "no-fault". To by bylo rychlejší, k poškozeným podstatně vstřícnější a v důsledku i levnější, vedlo by to k rychlé pomoci namísto hledání viníků a zdlouhavých soudních řízení. "Kdyby se správa mimosoudních odškodnění přesunula z komerčních na zdravotní pojišťovny, vznikla by jim žádoucí finanční motivace nasmlouvávat jen kvalitu, chovat se tedy ve prospěch svých pojištěnců" dodává Ondřej Dostál.

Tisková konference Platformy zdravotních pojištěnců

14. dubna 2014

Platforma zdravotních pojištěnců

Platforma zdravotních pojištěnců
Platforma zdravotních pojištěnců ČR, z.ú. je nestátní, nezisková organizace zaměřená na ochranu zájmů pacientů a pojištěnců v českém zdravotnictví.